Vymazlený klišé jménem jóga

27.11.2018

Ne, jóga není synonymem ke klišé, ale někdy to tak skutečně působí. Dovoluju si snad i drze napsat povídání o tom, jak se může jedna věc stát něčím otřepaným jako jsou lecjaké fráze. Koneckonců, otřepanou frází se může stát v mnoha životech téměř cokoli. A já teď vylovila slovo jóga a hážu jej na talíř, abych na bílém porcelánu představila onen pel-mel jógového klišé.

Ani ne snad znechuceně, jen trochu zklamaně můžete přihlížet, jak se jóga stává až otravným v rámci slov "láska" či "jednota" a mnohých dalších. Lektoři jógy se obrací na "staré texty", kde se tohle všechno píše.

Carl Gustav Jung tvrdil, že kde je příliš jednoho aspektu chování, je tam zcela jistě stejnou měrou i jeho polarita. Kde jsou všichni moc v lati, je tam i vnitřní šílená rozpolcenost. Kde je v běžné lidské komunitě přehršel dobroty, je tam i protipólní nenávist. Jedno neexistuje bez druhého. K čemu to vede? Snad k tomu, že se někdo dokáže podporovat v jednom, a společně tak potírat skutečnost, že "tak dobré" není nic.

Začátek zní pesimisticky. Nechci odrazovat, či drtit dnešní jógový svět. I já jsem jeho součástí. Ale ráda bych, aby i člověk, co do jógy teprve strká špičku nosu, se mohl podívat, jaký ten svět vlastně je.

V zásadě dobrý záměr, ale bez pochopení polarit

V zásadě je to dobré, zdá se to neškodné. Přijdete do jógového studia, kde to jenom oplývá jemností a vkusem, a vy sami si připadáte skoro nepatřičně, jako byste byli uvnitř příliš špinavý, než abyste si mohli tento prostor zasloužit. Pak si zvykáte, učitel jógy vás přesvědčuje laskavými slovy, jak jste úžasní, jedineční, jak jste v jednotě s ostatními, jak se máte mít rádi, a v neposlední řadě vás oblaží vůní éterického oleje přímo před vaší tváří. Nezapomene zmínit jednu dvě věty z Pataňdžaliho, aby hodina dostala onu autenticitu, kterou lidé vyhledávají, aby mohli spokojeně odejít domů.

Jak už jsem psala, necítím to apriori jako cosi chybného, sama to dělám, jen se obávám, že právě zde začíná v nepochopení nadřazenost, separátnost a egocentrismus. Proč? Málokdo jde skutečně do hloubky oněch vyřčených slov jako jsou láska či sounáležitost. Málokdo si vzpomene nebo dokonce ví, že všechno existuje v polaritách a není to jen samo o sobě. Jenže ty hezké přívlastky se líbí a jsou populární. Není to ani tak chyba většiny z nás, ale spíše přirozenost, která nás táhne k tomu zůstávat na povrchu mnoha hezkostí. Komu by se chtělo skutečně do hloubky, prozkoumat vlastní obsah se vším všudy? Kdo má skutečnou a zdravou míru sebereflexe, že v líbivém prostředí plném milujících slov nepodlehne idee, že je sám vážně tak jedinečně báječný?

Jistě jsme jedinečně báječní, ale neznamená to, že se máme posunout z roviny výčitek a nesebevědomí do roviny nepochopeného sebevědomí a vymezování vůči ostatním. Když se člověk nachází v místech, kde se po povrchu chodí po kráse lidskosti s tím, že to hluboce působí, vzniká tendence vzájemné podpory v tom, jací jsme úžasní, a dochází k pouhému utvrzování se v rámci jáství.

Co se rozmáhá ve světě jógy je fenomén gymnasty s dobrým srdcem. Umí se zkroutit do všech pozic, umí plynně a mile mluvit o egu jako překážce na cestě, či o našich limitech, které nekončí jen v rámci fyzické stránky. Vzbuzuje respekt, protože ovládá své údy, a současně je to spokojený a usměvavý člověk. Má krásné oblečení, na krku málu a ještě s láskou zapaluje spousty svíček, zatímco v pozadí hraje nějaká moderně zpracovaná mantra s beaty. Všimli jste si někdy, o čem vypovídá kýč? Je to krásné, ale nejde to už ani vstřebávat, není možné to brát vážně. Co je v pozadí?

Jde o jisté poplácávání se po rameni, utvrzování ega, že je vše v pořádku, a že jsme se dali na dobrou cestu. Jsme milí na ostatní, usmíváme se. A pak? Něco nás naštve, rozzuříme se a najednou přijde výčitka. Máme pocit, že bychom měli být dokonalý a vždy milý, vždy dávající onu lásku, o které na lekcích hovoří oni učitelé jógy.


Proč jsme tam došli?

Možná obzvláště drzá myšlenka je ta, že dospění do této fáze má důvod odklonění se od křesťanství. Důvodů je jistě mraky, počínaje přes jednoduchost předávání si informací z jednoho kontinentu na druhý, konče u obrazu světa, který se může chovat všelijak, a který chce být zase lepší, protože si prošel dvacátým stoletím a dál prochází jednadvacátým. Co se týká křesťanství, vím, že je na našem území a je v mnoha formách i obsazích velmi hezky. Nicméně není dominantní a většinově zanechalo jen děsivou slupku nemilé církve a velkých povinností v rámci víry. Co nabízí jóga? Není tu nikdo, kdo by čekal s hrozícím prstem, není tu dogma, není tu nikdo a nic, komu se mají lidé zpovídat. Jóga nese podobné myšlenky, ale lidštějšího rázu, nemluvě o tom, že tělo hraje prim, protože přes co jiného než přes fyzickou schránku, se chceme dostat za hranice nepochopení existence? Jenomže, zdá se mi, zůstává skořápka a vnitřek se vyfouknul jako velikonoční kraslice. Takže pro hezké tělo a zdání laskavosti si přejímáme jógu, která nějak není to, co by snad měla být.

Jasně, že jsme jedno, obracíme se v prach

Tohle všechno vede k potlačování a nepochopení sebe sama v mnoha sférách. Ano, jóga vede k jednotě, ale museli bychom pátrat trochu hlouběji a dál v historii a potkat se s filozofií advaita védánty, která poukazuje na to, že jediné, co existuje, je nejvyšší brahma, param-brahma. Teologie advaita védánty hovoří o spojení átman, jakožto individuality, s brahma. Tedy to, že o sobě smýšlíme jako o individuálních bytostech je pouhá iluze, neboli mája. Cesta z tohoto klamu je jediná možná, a to iluzi rozpoznat a zažít totožnost. Dnešní jóga dělá z átman boha. Původní myšlenka se ovšem kloní k jakémusi principu, je to To.

Vůbec veselé je to, že současná jóga hovoří o jednom a pak o druhém, co si vzájemně trochu protiřečí. Zatímco advaita védánta byla radikálním monismem, sánkhjová filosofie, která tvoří teoretickou dvojici k józe, je radikálním dualismem. V sánkhje existují dvě skutečnosti - puruša, jako individuální duše, čiré vědomí, a prakrti, prapříroda, pralátka. Není tedy žádné kolektivní brahma, nejvýš je individuální puruša, tedy spousta duší, proto se jedná o dualismus a můžeme se zdánlivě dotýkat slova ateismus.

Docházíme tedy k tomu, že moderní jóga dospěla k určitému pel-melu advaita védánty a sánkhji a dle toho, co se jak hodí, jsou termíny užívány. Proč ne, oboje je dobré.

Jednota je tedy milým termínem, ale je třeba si uvědomit, že vše není tak přímočaré, a že k jednotě budeme rádi spět, nicméně třeba skrze individuaci, Jungovský termín, který mluví o vědomí sebe sama jako celistvé bytosti. Tedy být si vědom svých stínů, integrovat se s nimi, a být si vědom toho, jaké mám kvality, kam sahají, s čím mohu pracovat, kde mám limity, a jaké jsou moje podmíněnosti, a že jsem součástí většího celku než je jen moje tělo. O tom jóga je, koreluje to. Jenže to chce žít, nejen to ukazovat na instagramu jako hotové hezké kouzlo.

Jóga není pěkná

Ve středověké tantře byly jógini, polobohyně, poločlověk, čarodějnice, které skutečně nebyly ani hezké, ani milé a dokonce ani ušlechtilé. Byly pojeny s něčím, s čím by se většina dnešního světa jen velmi těžko ztotožňovala. Přesto jejich krvelačnost hovoří a byť jen symbolicky poukazuje na naše temné stíny podvědomí, ukazuje na naše potlačené touhy, křivdy a na to, že jsme z velké míry hrubou hmotou země, která je spojena s pudovým aspektem našeho já. Když se v rámci přednášky o bohyni Kálí, která symbolizuje přerod, transformaci a smrt, přednášející zmínil, že pro nás chtěl získat obrázky jógini, ale na internetu se mu dostalo pouze uhlazených fotografií krásných žen v bílých legínách v nějaké ásaně, uvědomila jsem si, nakolik mi je bližší "skutečnost" sebe sama, než její neskutečná podoba moderní jógini.

Je jóga hezká? Nemám ten pocit. Neřekla bych, že má být jóga něco, co voní, co je hebké na dotek, co vypadá sexy, či má vzbuzovat pozitivní emoce. Jóga pracuje s člověkem, který rozhodně přirozeně není jednostranně nastavenou entitou. Když mu dáte důvod myslet si, že je dokonale hodný, aniž by takový skutečně byl, bude se tak cítit jenom proto, že může zůstat na povrchu a radovat se ze své dobroty.

Jóga je o introspekci, ne o iluzi bezchybnosti

V základu je jóga dobrá. Zradou je to, že se ocitáme v situaci na druhou. Jak? Klišé učitelé jógy totiž o své nedokonalosti často hovoří, hovoří o tom, jak se dostali sem jen přes uvědomění si svých chyb, z kterých se poučili, že sami nejsou bezchybní, učí nenásilí, pravdu, střídmost, čistotu, nekradení a jiné, což vypadá všechno tolik skutečně. Jak tedy rozpoznat, zdali jsme se nesetkali jen s egocentrikem, který si lahodí ve vlastním postavení, nebo s člověkem, který se vážně snaží jít cestou jógy? Ani on sám často neví, jestli je to skutečné nebo není. Žije ve své osobní iluzi. Je třeba se pak podívat opět k sobě. Jelikož podobné se přitahuje, možná v rámci byť mírné sebekritiky zjistíme, s kým se vlastně stýkáme. Můžeme pak najít místa pro jógu, která jsou jasným líbivým klišé, kde se podobné přitahuje a tvoří celek, a místa, kde osobitost sálá z každého póru zdi, a i návštěvníci těchto míst jsou každý jeden druhý bytostmi zakoušejícími, ale ochotnými jít za hranice líbivosti, aby našli i to nehezké, co jim bylo do vínku dáno.

Jóga je pravdivá a hezká tehdy, nahlížíme-li na její proces na sobě samých v rámci dlouhého časového úseku, smějeme se sami sobě, nechceme vidět jen to hezké a laskavé, ale víme, že i někde uvnitř dřímá i obyčejný náser na svět, který můžeme pomocí jógy zpracovat a přetransformovat do jiných, méně nepříjemných emocí.

Aby povídání nevyznělo tolik neslibně, nesmíme dnešní józe skutečně upírat to, že má schopnost propojovat, sbližovat, pomáhat a mnohé další, jen je třeba být si vědom toho, že není nutné dělat to až s lepivě cukrovým přívlastkem. Zkrátka to tak je, protože zde existuje velký potenciál jógového učení, ale jistě v něm není místo pro dokonalost tohoto typu.

Mnoho zdaru v hledání neklišé jógy a vše jen dobré.

M.