Psaní

Nejsem pamětník, zatím, jednou možná budu, ale to mi nikdy nebránilo v tom, psát. Nejprve jsem hodně mluvila, hovořím o období raného dětství, kdy jsem neustále stála za zády mojí mámě a něco jí vyprávěla. Když jsem se naučila psát a možná i trochu pochopila, že mámu nemůžu obtěžkávat úplně vším, co ve mě rostlo či tlelo, začala jsem psané slovo vnímat jako spojence. Mohla jsem do něj vložit vše. Sebe, ostatní, celý blízký i ten vzdálený svět. Naučila jsem se poměrně brzy psát na psacím stroji a asi jako každý psavec na tomto přístroji jsem až s nečekaným vzrušením čekala po každé na to, až budu moct zatáhnout za páčku, a posuvný vozík přejede na druhý konec. Další řádek, pocit přímo famózní. A že jsem těch řádků sepsala hodně. 

Byly to možná nesmysly. Nicméně nesmysly pro mě hodnotné, kdy jsem se naučila spoustu do té doby cizích slov, kdy jsem se učila přirozeně formulovat své myšlenky, ideje, postoje, emoce. Spoustu jsem toho potratila během chůze životem a hodně mi toho zůstalo, a to především to, co jsem sepsala na stroji. Zatímco někteří náctiletí dostávali počítače k prvnímu internetovému připojení, u nás se čerpalo stále z encyklopedií a knih jako takových, které se hromadily v otčímově a mámině velké knihovně, a kde se dalo najít snad vše. Já dostala počítač, který internet ještě neměl, ale měl klávesnici, a tak jsem od psacího stroje přešla na verzi tišší, ale v něčem jemně neživější. Nevýhodu to mělo takovou, že se mi toho hodně ztratilo, jak přicházeli nové a nové stroje, a tehdy se ještě nic moc nezálohovalo, možná je to to tak v pořádku. Ale dlouhé romány psané na stroji mi zůstaly a já se jednou za pár let, kdy je najdu v šupleti, nestačím divit pohledu na svět tak mladého člověka, a bavím se nad tím, jaké všemožné "nesmysly", které mi tehdy dávaly smysl, jsem byla schopna napsat. 

Psanému slovu děkuju za to, že jsem měla možnost se alespoň nějakým způsobem vyjadřovat v období, kdy jsem často nebyla schopna slova mluveného. Až jóga a postupné sebeuvědomování ve smyslu vnímat svoje schopnosti, ale i limity, mi umožnilo promluvit na veřejnosti a nepropadnout hrůze, že mě všichni za můj názor ukamenují...



Potkali se náhodou

Knížka Potkali se náhodou začala vznikat ve chvíli, kdy jsem seděla v kavárně, a přišla na mě nevýslovná touha psát. Neměla to být kniha, nebyla předem nijak načrtnutá, a tak se celý děj vyvíjel v průběhu poměrně spontánně...

Obsah vypráví určitý úsek života osmi jedinců, jejichž příběhy se začnou znenadání prolínat ojedinělým, zdánlivě nahodilým způsobem. Hlavními tématy příběhu jsou nacházení smyslu života, vyrovnávání se se záludnostmi osudu, nalézání sebe sama, či uchopování všemožných pohledů na svět. V knížce je zlehka načrtnutý pojem jógy, kdy se s ní téměř každá postava v průběhu děje setkává, a tudíž je nahlížen z několika úhlů a postojů. 

Zdánlivě hlavní postavou je knihkupec Robert, který se plácá ve své existenci. Propadnuv platonické lásce, která ho sžírá, působí ve svém počínání poněkud směšně. Můžeme sledovat jeho postupný, pozvolný vzestup k pozitivnějšímu vnímání sebe sama a lepšímu postoji k životu...