Za své pole nejdu dál a možná o hodně přicházím

22.10.2017

Škatulkování, otevřenost, tolerance, konec je týž, já jsem ty...

"V lásce k cizinci narcistická láska vymizela. Neboť znamená milovat jinou lidskou bytost jako takovou a její odlišnost ode mne, a nikoli proto, že je jako já." (72, Lidské srdce, jeho nadání k dobru a zlu, E.Fromm)

Seděla jsem v Kredenci. Není to nějaká moje libůstka, sedět ve staré skříni. Moje Kredenc se jmenuje kavárna, ve které možná nezdravě často sedávám, a na svém polorozpadlém počítači, jež za každou cenu potřebuje napájet elektrikou, píši vše od jógových "povinností" až ke své další rozepsané knížce.

Mám svůj oblíbený stůl, schovanější než ty ostatní, kdy se projevuje moje tendence nedružení se a jistá asociálnost. Toto by o mě pravděpodobně zaměstnanci Kredence neřekli, jelikož svou neustálou přítomností a hovory s nimi nepůsobím zrovna nekomunikativně.

Tuhle jsem stála u pultu podniku, abych si vyzvedla své lungo, a všimla jsem si toho, jak jakási žena pročítala u mnou obsazeného stolu knihu, kterou jsem měla již přichystanou k otevření. Byla to paní kolem padesátky, trochu neurčitý typ. Dle mých rychlých rozlišovacích schopností to byla křesťanka, nebo přímo katolička, ale její zápal pro mou přichystanou knihu se s jejím vzezřením příliš neslučoval.

Třímajíc v ruce svou kávu, uháněla jsem mílovými kroky k této osobě, abych stihla zachytit její vyzařování v přímé konfrontaci. Kdo si jen tak stoupne k něčímu stolu a začne si číst něčí knihu, aniž by byl jakkoli ostražitý, jestli ten někdo není někde na blízku?

Dospěla jsem až k její dlouhé, bledě modré sukni a bílé halence, opět znak jistého křesťanského nádechu. Studovala jsem na KTF UK, měla jsem přímou zkušenost s přednášejícími tohoto typu. Paní se mě nijak nezalekla, až když jsem ji obešla a sáhla po své tašce, abych se místo ní mohla posadit, dáma zvedla zrak a pronesla: "To je vaše kniha?" Ve skutečnosti jsem byla velmi potěšená. Málokdo by se totiž zastavil, aby do takové knihy nakouknul, i když by toto počínání někomu mohlo připadat zvláštní. Tak moc si střežíme své věci, tak moc jsme fixování na nějaká zdánlivě etická pravidla. Mně to skutečně nevadilo, chtěla jsem jen zjistit, s kým mám tu čest.

"Ano, je." Odvětila jsem. Usmívala jsem se. Já se vždycky usmívám, ale někdy se to nehodí. To mám ověřené. Tentokrát to byl počin, který šel stranou. Paní byla vážná, vyzařovalo z ní něco zvláštního.

"Musim si ji taky koupit, už jsem o ní četla, jen jsem se ještě neodhodlala. Teď už to udělám, vypadá skvěle." Pověděla mi. Abych vás nedržela v napětí, co to vlastně je za knihu, povím vám to. Jsou to vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga zpracované jeho následovnicí Anielou Jaffé.

Paní pokračovala: " Já myslela, že tady ta kniha leží k nakouknutí pro zákazníky." Zasmála jsem se. Kredenc má všelijaké přednosti, ale zcela jistě by nedali na stůl knihu životopisu C. G. Junga. Upřímně, neznala jsem snad jediný podnik, kde by se toto stalo skutečností. Dáma se zdála tudíž sympaticky roztržitá, asi jako bývám já (ne nutně ovšem sympatická), když si někdo myslí, že jsem pomalejší v chápání. Roztržitost, malá koncentrace na danou věc. Paní prostě tu knihu chtěla otevřít, dál už to nebylo podstatné.

"Je to úžasné." Pokračovala paní v dlouhé sukni. Přesto jsem měla pocit, že zdaleka nemluví ke mně. Nakoukla opět do knihy, tam kde skončila. "Ano, ano, Schopenauer to řekl, jistě." Opět jako bych tam vůbec nebyla. "No, pořídim si ji. Je zvláštní, jak si ještě někteří myslí, že nás nic nepřesahuje. Že nechápou svou cestu. Vy jste mladá, vy toho ještě hodně nevíte."

Dostala jsem se do situace, kterou nemám ráda. Proč si ta dáma myslí, že tu knihu čtu? Jsem mladá a tudíž bych mohla být pozérem, zálěží v tomto na věku? Krom toho zas tak mladá nejsem. Je mi za rok třicet, mám rodinu, o životě vím něco, ale méně než šedesátiletí, pochopitelně, přirozeně. Přemítala jsem sama o sobě, nevkládala jsem ji tyto myšlenky do hlavy. Byla jsem postavena před situaci hovořit s ní otevřeně a hluboce, nebo jít po povrchu. Zvolila jsem druhou variantu, jelikož jsem vycítila, že ode mě paní nic moc nevezme, ať řeknu, co řeknu. Ona pokračovala: "Psychologie je úžasná."

"To je." Odpověděla jsem.

"Vy studujete psychologii?" Zeptala se mě, a já věděla, že až odpovím to, co jsem měla v plánu, stane se to, co se stane.

"Studuju psychologii vycházející z jógy." Řekla jsem to tak primitivně a neobsáhle, že jsem sama nevěděla, co má můj výrok přesně zahrnovat. Věděla jsem, že jestliže zná jógu jen skrze jisté komerční plakáty, musí má odpověď působit přinejmenším směšně. Můj úsudek byl správný. Paní se usmála tím nejsmutnějším způsobem, pokrčila rameny a rozloučila se tak rychle, až se moje ego v prvotním okamžiku zakabonilo z toho, jak se paní tváří vědomě, přitom mě s předsudkem zahazuje, protože tomu všemu vlastně nemohu rozumět. Ego to zasáhlo tak na vteřinu. Pocítila jsem totiž něco jiného. Mrzelo mě, že jsem se nedozvěděla víc. Byl můj odhad správný? Lidé mají různé tendence, jsou odevšaď a s jinými myšlenkami vyrůstajícími z všemožných kořenů výchovy, sociálních sfér, vztahových poměrů, či jejich vlastní přirozenosti. Ta dáma mohla být stejně tak katoličkou studující Junga, jako zapálenou bytostí zabývající se psychologií, či přímo psychologem. Nejen to mě navedlo k další věci. Škatulkování.

I když někdy po něčem podobném neprahneme, škatulkujeme. A to dokonce víc, než sami vědomně tušíme. Každý z nás jde po nějakém úseku v rámci existence jako takové. Každý máme vyčleněné nějaké konkrétní působení na celek a každý z nás si objevuje to, co mu dává smysl, a tím se také zabývá a tím, dá se říct, žije. Jdeme si po nějaké cestě a většinou ji považujeme za tu správnou, tu zcela odbornou, tu jedinečnou, táhne nás to, třeba nevědomě, se vyvyšovat nad ostatní.

Moje známá je psycholožkou se všemi tituly, které jsou k tomu třeba, věřím, že i se všemi potřebnými poznáními. V její přítomnosti cítím z její strany jistý druh nadřazenosti, o kterém třeba ani neví. Vnímám, že pro ni nejsem dostatečně kvalifikovanou na to, hovořit o psýše člověka, což je pochopitelné. Jednou jsme spolu hovořily o józe. Ona sama navštěvuje lekce power jógy, která může být jistou vhodnou směrnicí k posunutí se k tomu, co je skutečná jóga, ale jistě v ní nelze poznat jógový význam jako takový. Hovořily jsme krátce o mentální stránce člověka, nevím už v jakém kontextu, a bylo mi sděleno, že jóga je dobrým doplňkem, cvičením těla, ale nejdůležitější, že je práce s myslí, což jóga nenabízí. Mohla jsem se začít smát, mohla jsem začít od prvopočátku vysvětlovat, jak to vlastně s jógou je, jenomže jsem tušila, že bych zase já působila, že si až moc striktně stojím na tom svém travnatém paloučku pravdy, a nechtěla jsem zbytečně plýtvat silami. Má známá bude nadále ve svém postoji. Jóga není státním vysokoškolským oborem, je to jakési přicmrndávání vedle skutečného oboru jako je psychologie. Tohle jsem si všechno vymyslela ve své hlavě. Vše jsem paní vložila do úst, přitom ta to vůbec nahlas neřekla. Uvědomila jsem si, že přesně to je ono. Je to v mé mysli. Moje hlava se málem rozskočila, jak křičela: ale jóga je záležitost velká, kdybys jen věděla, to co se dnes učí, jsou to myšlenky moudřejších daleko před námi, kteří šli přes zkušenost. První jógasútrová věta "Jóga čitta vrtti nirdoha" mi pulzovala ve spáncích. V józe o nic jiného nejde, jen o zastavení procesů mysli, tak jaké cvičení? Jenže to vše zavánělo povrchností a zkratkovitostí. 

Ale co je výsledkem mého počínání, mé konfrontace s něčím podobným? Nejsem lepší, ani horší než zmíněná paní. Jsme ve svém poznaném prostředí každá si jistá a neochotně přihlížíme jiným výkladům. Zkušenost je ovšem taková, že člověk je otevřenější začne-li z druhé, než té běžně uznávané strany. Typický zápaďák se neurazí, ale většinou rád nahlédne do pravd jiných kultur a jejich filozoficko-psychologických smýšlení, ale ve výsledku je vnímá jako cosi okrajového, bere je s nadsázkou a lehkou úsměvností, současně je využívá k prezentaci hlubokého poznání celé psýchy ze všech světových stran. Přesto je pořád nadřazeným zápaďákem, který jenom svůj pohled okořenil něčím pikantním. 

Proto si myslím, že by jedinec, ať už se nachází kdekoli na své cestě, měl mít oči otevřenější než jen pro svůj nejbližsí okruh vzorců. Nemáme přelétat nutně z již objeveného, co nám dává smysl, ale popustit své ego v přijímání jiných pohledů na svět, protože když jsou správné, jestli je můžeme tímto slovem označit, na konci se stejně sejdou. Dokonalým příkladem toho je, když jsem v psychologii Ericha Fromma našla jasnou formulaci jógy "já jsem ty" ve smyslu milovat svého nepřítele a překonat narcismus. Překonání narcismu můžeme vnímat jako jít nad ego, nebýt jím ovládáni, všichni jsme jedno, já nejsem víc než ostatní. A koneckonců se můžeme podívat i do Starého zákona, který hlásá "miluj bližního svého jako sebe", či Nový zákon hovořící o "lásce ke svému nepříteli".

A když udám příklad krásného spojení konců sánkhja jógy se západní psychologií C. G. Junga, musím udat tento odstavec, který mluví za vše, a ke kterému se často vracím, jako ke krásnému přirovnání, metafoře toho, že naše jednání je ovlivněno nepřeberným, nezastaveným, nikoli nezastavitelným, tokem našich myšlenek.

" Když jsem si pomyslel, že jsem kámen, konflikty přestaly. ,Kámen nemá žádnou nejistotu, nemá žádné puzení se sdělit a je věčný, žije celá tisíciletí... Já sám jsem naproti tomu jen jakýmsi prchavým jevem, který ožívá ve všech možných emocích jako oheň, jenž rychle vzplane a pak vyhasne., Byl jsem úhrnem svých emocí a cosi jiného ve mně bylo kamenem nepodléhajícím času."(C. G. Jung)

Neznamená to, že by člověk měl najednou změnit směr působení, každý jsme na jiné cestě, jen míříme ke stejnému cíly. Ať skrze jógu, psychologii, vědu, nebo ani nevíme, že někam směřujeme. Možná to ani nemáme pojmenované, či objevené, možná hledáme to, k čemu vlastně život upnout a každý využíváme jiných prostředků, jak se dostat ke spokojenosti. Nikomu nic nevnutíme, proto je někdy lepší o svých pravdách mlčet a jen konat, protože ve vodách, kde se to má chytit, chytí se to a naopak. Proto jsem sama došla k tomu, nic nevysvětlovat, jak jsem měla dlouho ve zvyku. Moje cesta je pro mě skutečná, ale pro paní, co si četla mou knihu, vůbec být nemusí. Jen ji dát prostor, volnost, neškatulkovat a nezasahovat násilně do procesu poznávání a poznání. Co se má ovlivnit, ovlivní se, co se má stát, stane se, každý něčím přispívá. A proto zdůrazňuju, že to není špatnost, když nahlížíme na jiné názory skepticky, či mírně nadřazeně. Je to v nás a dá se s tím pracovat. Pracovat šetrně a postupně, nenásilně a s citem. Můžeme se vzájemně mile ovlivnit a rozšířit si obzor o kus dál, třeba se spojíme pak dřív než na konci u "Já jsem ty" či "Všichni jsme jedno". 

Všem to dobré

M.