aneb upadneš a vstaneš lépe...

O józe už bylo napsáno mnoho. Mnoho témat bylo již zopakováno na několikrát a často se mi i stane, že bych ráda sepsala nějaké další, ale synchronicita zafunguje právě včas a já objevím podobnou myšlenku na sociálních sítích zrovna v onu chvíli.

Nevadí. Kyber prostoru je dost a opakování není také od věci. Koneckonců, každý pisatel pojímá to, co plodí, trochu jinak. A mě to táhne k mnoha okruhům jógy, které bych ráda sepsala, přesto není jednoduché to uchopit. Snad proto, že jsem grafoman, a také proto, že ona myšlenka zahrnuje celou jógu, tedy potažmo celé bytí.

Tak si to shrňme. Nemusím hovořit o pozitivních účincích na psýché a somatickou stránku našeho těla, které jóga dozajista má a nabízí. Ráda bych mluvila o té odvrácené stránce jógy, která se tváří docela příkře pro toho, kdo ji překonává, ale ve výsledku se ukazuje v lepším světle. Je tedy prospěšná.

V první řadě jde o jednoduchou rovnici každého, kdo začíná s jógou. Po pár měsících přichází doslova zavalení pozitivními výsledky na hmotné tělo a ruku v ruce s tímto procesem i výrazně úlevné výsledky na mentální stránce. Radost je prima věc. A někdo v této části tak nějak s přirozeností jemu vlastní zůstává. Někteří ale ne. To jsou ti, co jim bhakti (oddanost) nedá všechno, ale jdou po zdrojích a zavrtávají se do džňánického přístupu k józe a studují a bádají, přemýšlí a tak trochu jim to všechno začne kolísat, protože pochybovat je správné...

Další fází tak může být, že se člověk se zamilovaností a tak trochu přehnanou agilitou putuje po jógové cestě dál. A pak přijde chvíle uvědomění si, že o ní najednou nic neví. A všemožně kolísá. Já říkám, kolísejme. Je to přirozenost, ale základy by měly být pevné a ukotvující. 

S určitostí mohu vyjádřit svůj údiv nad tím, jak čas mění postoje a učí. A s upřímností mohu sdělit, že jestli něco nemám ráda, jsou to klišé. A bohužel se jim člověk nemůže s jistotou vyhýbat, protože právě ve světě jógy jich je až přehršel. A i já se v těch nejběžnějších klišé najednou nacházím ve své praxi bytí, i když jsem to nikdy nečekala. Jenomže je najednou jako klišé nevnímám.

Kam tím mířím? Začínám být přesvědčená, že každý, kdo nejvíce hlásá cosi o egu, slovu, které je v józe snad nejvíce užívané, by měl zbrzdit a nejprve si ono ego uvědomit. Jak jej vůbec vnímáme? Tím, že o něm, o tom, s čím jsme docela přirozeně spjati, budeme hovořit před ostatními, nezmizí. Nepotlačíme ho, ono si jen tak neodejte proto, že pořád dokola opakujeme, že bychom jej měli krotit. Jenomže "ono" je to rádo užívané a vítáné. Míváme pocit, že ego, v onom jasném Freudovském významu slova, jako to, co je jedinec schopen vnímat, co je založeno na principu reality a sebezkušenosti, dokážeme jen tak setřást tím, že jej budeme neustále zdůrazňovat? Právě až vlastní zkušenost, kdy člověk narazí na ego ve své podstatě, v konfrontaci s něčím, o čem ví, že by neměl mít spojené se zrádnými myšlenkami závisti, nenávisti či zášti, pak se na svém poli může posouvat dál.

Objevila jsem mezeru. Za poslední rok jsem zabrzdila doslova o zeď a nemohla jsem se posouvat dál, tak jak jsem chtěla. Nejvíce se bránila hlava. Tedy ego. Loni v únoru jsem se vrátila z Indie a od té doby jsem byla pořád nemocná. Nejprve jedna návštěva nemocnice, spousta antibiotik a pak krátké světlo v podobě sebeuzdravování skrze stravu a přístup k sobě, o kterém jsem dávno věděla, a o kterém ví dle mého názoru většina z nás, jenže aplikujme to na své ego. A pak i přes to znova nemocnice a žádná úleva. Kolem mě mnoho lidí stoupalo a já, zdálo se, spíše klesala. Brzda? Nebyla to brzda. Právě tehdy, nikoli poprvé, ale dozajista poprvé ve své obsáhlosti, proběhla gigantická konfrontace s mým egem.

A tady jsem u dalšího klišé, které se pochopitelně osvědčilo v praxi. Zkrátka věc, kterou každý ví a zná, ale málokdo ji dokáže na svém osobním poli použít. Člověk je tam, kde je. Je to tak. Nikdy nebude jinde. A nikdy nebude jiný. Posouvá se. To ano. Ale nejlépe se posouvá po zhodnocení sebe sama v kritickém a spravedlivém měřítku. Každé zastavení má smysl a řekla bych i hodnotu nedocenitelnosti. Každá zrada, jak se nám to jeví, není zradou, ale nabídkou k uchopení vlastních vnitřních prostorů k rozuzlení trpkých situací. Je nápovědou. Je zvědomováním. Je přínosem lepším, než je bez výmolu učesaná cesta. Skrze zastavení v jakékoli formě může jedinec nacházet své ego v různém rozpoložení a může zjišťovat teprve zde, kde jsou ony limity, o kterých se pořád tak rádo hovoří na lekcích jógy. Možná je ten náš limit přínosem. Není špatný. Možná jít za ten limit, by tady nestálo za to.

A to mě vede k individuaci člověka. Není to ztotožnění s Freudovským egocentrismem a autoerotismem, ale je to Jungovské vlastní bytostné já, které v sobě zahrnuje nekonečně více než pouhé já. Je to docházení si k tomu, že já je stejně tak ten druhý, jakožto i já. Individuace nevylučuje svět, ale zahrnuje jej. A k tomuto poznání se dá dojít přes jógu, to ano. A docela dobře k tomu pomůže polarita světa, jednou nahoře, jednou dole. Proč se tomu pořád tak bránit? Výmol sem, výmol tam. Cesta má být pestrá a vědomá.

A z praktické stránky? Není pak lepší se vrátit trochu zpět a pojmou jógu zase od svých počátků? Není pak lepší nestudovat, ale jen si v józe být? Je-li mysl příliš zahlcena, je-li tělo moc plné psychosomatických jevů, je lepší jen praktikovat ásany, dýchat a třeba se i co nejvíce potit. Už tušíte, kam jóga sahá, a víte, že se nedá obsáhnout hned teď. Proto je jógová ásanová praxe nejlepším přítelem pro uchopení okamžitého stavu existence a zklidnění...

Po pádu aplikuj pořádnou ásanu, ne dlouhé hodiny pokusů o meditace, ne dlouhé duchovní čtení. Ásana za ásanou do uvolnění toho mentálně uskřinutého místa, které může být kdekoli.

Hodně štěstí nám a hola hej do února.

M.