Jak neukamenovat sám sebe

17.03.2018

 Podělím se o vnitřní dění, o něco, co považuji za křehkou oblast ve své existenci. Proč? Tendence jsou všelijaké, od těch nejspodněji uložených frustrací po obyčejné předání zkušenosti, která by mohla být nápomocnou pro jiné s podobným uvažováním a podobnými podmíněnostmi.

Úvodem. Byla jsem před rozhodnutím podstoupit další (v mém životě již pátou) operaci nebo na ni nepřistoupit a věřit svému tělu. Jednoduše řečeno. A co jsem vybrala, možná světe div se, jsem zvolila první variantu. Půjdu ještě jednou pod kudlu.

Právě v tuto chvíli je jasné a nanejvýš zřejmé, že by mě mnoho lidí z mých okruhů začalo s dobrým úmyslem kamenovat. O co jde?

"Přece bys nešla takhle mladá na vyndání žlučníku, když ti vůbec není. Vždyť nemáš žádné potíže, no jo, máš tam jeden kámen, ale ten se ti nevytvořil ze špatného stravování, ale z toho, jak jsi roky jedla antibiotika, antikoncepci a prožívala spousty stresů."

Okolnosti? Poslední rok mi neustále hatil moji představu být znova těhotná, protože se pořád něco dělo v různých energetických a hmotných rovinách. Nakonec vše ustalo a já se vrátila do běžných kolejí, jenomže co ten kámen? Vznesl někdo. Ten v dalším těhotenství být zkrátka nemůže. Pominu to, že první těhotenství jsem zvládla i s kamenem, jenomže mám podezření, že k tomu hodně pomohla realita, že jsem na kámen za ty roky docela zapomněla, tudíž jsem jeje nevnímala jako problém.

Kamenování sebe sama. Měla bych být snad nejzdravější na planetě. To, co dělám pro tělo s docela přirozenou touhou být zkrátka silná pro život, se mi často nevrací. A nedělám to s urputností (ačkoli někdy to k tomu zklouzlo), dělám to tak s naprostou jednoduchostí, žádným přetlakem, prostě to tak je. Hmota, dech, postura, mysl, pořád ta mysl, strava, spánek, stresory....Pořád dokola, ale s lehkostí. Pivo sem, pivo tam, dort tam a sem, v žádné tenzi se nedržím, ale stejně, zase něco? Další operace, proč? Nebylo by jednodušší zkusit kámen z těla vypudit prastarou metodou, kdy zhuštěně vypijete olej s citronovou šťávou a ráno je kámen pryč? Je to tak jednoduché? No jistě, to vám potvrdí každý, kdo do toho šel a přežil. Až na to, že většina těch, co poté šli na kontrolní sono, zjišťují, že kámen tam pořád je. A to nemluvím o větším riziku zaseknutí kamene ve žlučovodu.

Návštěva chirurga je depresivní záležitostí. Zase doktor.

"My se nejprve učíme roky operovat a pak zase roky neoperovat." Povídá. Jasně, věřím mu to. Ale stejně cítím jakýsi nátlak, pasivní agresy. "Ale hlavně se nepokoušejte ten kámen rozpustit nebo vypudit."

Dané téma z jiného pohledu. Ano, nějak se rodíme. To víme. Ale do určitého, velice nízkého věku člověku, se utváří naše imunita a osobnost, na které může být naloženo až moc, a to i z vnitřních dění. Nenaplnění, nevelký kontakt s matkou, málo blízkosti a pocitu bezpečí v nejranějším bytí. Nebylo to snad úmyslně. Ale třeba se to stalo. A hup. Člověk si nese ledacos. Koneckonců s touto vizí pracuje nejedna sféra péče o lidskou psýchu či tělo jako takové. O tyto myšlenky se opíral Freud a dále pak dnes psychodynamická psychoterapie nebo i funkční či celostní medicína.

Uvažovala jsem, že moje práce možná není pro mě vhodná. Jít tolik do hloubky lidského těla v jeho celistvosti, kdy sleduji jak se moje myšlenky odráží na fyzické stránce, je poměrně děsivé. Vlastně až v józe jsem nahlédla až moc bolestných realit a těžko se s nimi vypořádávám. Ale právě jóga je ta, co učí s tímto pracovat. Učí vnímat smrt jako přirozenou a přesto to ve vnímání pořád nejde přenastavit.

A pak jsem mluvila se svou velmi dobrou kamarádkou, která mi řekla něco, co vím, ale slyšet to, bylo teprve to silné uvědomění.

"Snažíš se být hodná na svět a na život, dobře žít, ale to neznamená, že život ti to bude vracet stejnou měrou."

Samozřejmě, takhle to nechodí. A pořád se neděje v mém životě nic zásadně strašidelného. Můj příběh je ve své podstatě vágní. Jenomže má to takhle být? Má člověk takto vnímat svou existenci? Není to spíš tak, že nás to tak učili rodiče, nebrat se tak vážně? Samozřejmě v dobrém úmyslu, aby jejich dítě nebylo rozmazlené, nebralo si věci osobně? Aby nebylo příliš namyšlené? Takže to, že jdu po páté na operaci je vlastně nic, protože jsou horší věci, a to také jsou.

Hlavní otázka tohoto vyznání je, proč jsem se rozhodla jít na operaci, když bych mohla věřit svému tělu a nechat to být tak, jak to je?

Ano, neinklinuji k západní medicíně a to především z vlastní zkušenosti. Ale mentální část mého já je velice pestrá a všemožně možná jen zlehka narušená a to jak geneticky, tak právě z raných fází mého života, a to je důvod, proč jsem se rozhodla pro operaci. Ano, dnes se řeže žlučník jako slepé střevo, oba velmi důležité orgány. Ano, lidé s tím žijí. Ano, tento zákrok dokáže zachránit život. A já osobně, kdybych nechtěla další dítě, nenechám si jej vzít. Ale jsem obeznámena s riziky během těhotenství. Moje představivost je skutečně barvitá, nechtěla bych se celých devět měsíců stresovat, jestli se něco stane. Pro mě je nakonec zdravější vzít si žlučník, než si stresem přivodit další lapálie. Mysl je silná hmota, je silnější, než si běžný smrtelník myslí.

Tolik mé vyznání. Snad někomu pomůže v rozhodování a rozlišování v dané situaci, která vás může potkat. Jací jste? Jak se vnímáte?